Můj životní příběh

Narodila jsem se v roce 1964 v Třebíči, tehdy malém moravském městečku. Probírám-li se starými rodinnými fotkami, stěží najdu nějakou, kde nejsou moji rodiče v kroji nebo někde na cestách s národopisným souborem Třebíčan. Ten založila kdysi moje maminka a celých 40 let byla jeho choreografkou. Tatínek do souboru přišel později, poznal tak maminku a já se pár let poté narodila doslova jako první dítě tohoto souboru. Později jsem v souboru taky tančila a zpívala, tomu údělu se nedalo utéct. Se souborem jsem se taky v 80. letech několikrát podívala za železnou oponu, což byl nejen velmi silný zážitek, ale také motivace začít se učit anglicky a doufat, že toho jednou budu moci využít v nějakém normálnějším světě.

Začátek kariéry a studium VŠ

Vystudovala jsem gymnázium, udělala jsem si státnice z angličtiny a pak - až jako vdaná paní a máma syna Adama - jsem se na třetí pokus dostala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor Teorie kultury. Dva první neúspěšné pokusy - motivované rodinným "folklorním" předurčením - mířily na etnografii. V průběhu studií se mi narodila dcera a fakt, že jsem při dvou dětech úspěšně dostudovala, mě dodnes trošku udivuje. Bez pomoci mých a manželových rodičů bych to těžko dokázala.

Od roku 1991 jsem pracovala v kulturním středisku jako zástupkyně ředitele. Bylo to první a zároveň poslední povolání, kde jsem naplno využila své kvalifikace pro práci v kultuře.

Městský úřad v Třebíči

V roce 1995 jsem dostala od tehdejšího vedení města nabídku, abych nastoupila do funkce tajemnice Městského úřadu v Třebíči. Tím začala moje profesní dráha v české veřejné správě. Byl to odvážný experiment: neměla jsem žádné předchozí zkušenosti, ani právní znalosti. Měla jsem ale chuť učit se a zvládnout tu funkci jak jen to bude možné.

Provedla jsem restrukturalizaci úřadu, zrušila jsem úřední hodiny, snížila početní stav úředníků, několik lidí jsem tehdy propustila, protože nechtěli chápat, že si je platí občané města a že tam jsou pro ně - vlastně samá nepopulární opatření. Přitom to byla krásná doba, kdy se jen neudržovalo, ale v pravém smyslu slova tvořilo. Opravovali jsme židovskou čtvrť, která se později dostala na seznam památek UNESCO, radnici jsme "otvírali" lidem, snažili jsme se lépe komunikovat, vysvětlovat rozhodnutí radnice, začali jsme podporovat cestovní ruch a zahraniční vztahy města a taky využívat možností, které již tehdy nabízely předvstupní evropské fondy.

Dodnes mě baví vzpomínky na to, s jakou naivitou jsem psala první projekty pro město. Než jsem pochopila logiku fondů a naučila se to řemeslo, řada projektů spadla pod stůl. Pokus - omyl, očekávání - zklamání. Nakonec se začalo dařit a město získalo nemalé dotace. A mě tím úspěchem obor fondů nadobro chytil. Z tajemnického místa jsem pak odešla na zkušenou do konzultační firmy DHV CR, kde jsem se dostala k realizaci velkých projektů financovaných z evropských fondů a zase se učila, učila, učila...

Krajský úřad Kraje Vysočina

Když mi pak historicky první hejtman kraje Vysočina ing. František Dohnal nabídl, abych šla pracovat na kraj jako vedoucí zatím neexistujícího odboru regionálního rozvoje, neváhala jsem ani na chvíli. Dostala jsem tehdy volnou ruku, abych odbor vybudovala podle svého projektu (schváleného radou kraje), našla schopné lidi, sešikovala je a rozhýbala. Kraj, nad kterým od začátku kdekdo lámal hůl, že je malý, zbytečný, chudý, historicky neopodstatněný atd., potřeboval notnou dávku nadšení a tvrdé práce. Obojí tam myslím bylo...

Ministerstvo pro místní rozvoj

Když už jsem mohla mít po dvou letech působení na Kraji klidnější život, odbor fungoval a s dobrými výsledky, kývla jsem na nabídku ministra pro místní rozvoj JUDr. Pavla Němce, abych šla pracovat na ministerstvo jako ředitelka odboru evropských fondů.

Byl to jen zdánlivý posun "na lepší" - čekala mě tam hora takřka neřešitelných problémů, skluz v přípravě na čerpání strukturálních fondů, nedostatek kvalifikovaných lidí, potíže a pohyb ve tmě. Nikdo tehdy u nás neměl zkušenost, jak má takový systém pro využití oněch velkých - strukturálních fondů - vůbec fungovat. Nebyla předloha, nebylo se s kým poradit, stavělo se na zelené louce.

Dostala jsem za úkol vybudovat systém pro průtok zhruba 21 miliard korun. Peníze měly jít do krajů a do Prahy na nové silnice, školy, regeneraci památek, projekty pro rozvoj cestovního ruchu, podnikatelské projekty.

Dva týdny po nástupu na ministerstvo jsem z evropské komise obdržela velmi negativní stanovisko na to, jak je systém připraven. Musela jsem se tedy pustit do mimořádně tvrdého vyjednávání - opět bez zkušeností a dnes už vím, že i bez potřebných znalostí. Tady však se pokus - omyl konat nesměl. Evropští úředníci byly vždy velmi dobře připraveni, na což se nedalo odpovědět jinak než tvrdou přípravou a při jednání správnou taktikou, diplomacií a často i asertivními postoji. Jednání probíhala většinou v angličtině nebo lépe řečeno v "žargonu fondů", což také skýtalo převahu evropských vyjednavačů.

Musím zpětně přiznat, že se mi mnohokrát při těchto jednáních vkrádaly pochybnosti. Co tady, holka z Vysočiny, vůbec děláš? Z této tvrdé školy jsem ale nakonec vyšla jako ředitelka největšího programu, který se tehdy v České republice začal realizovat. - jinými slovy, uhájila jsem maximum peněz pro regiony, což bylo mým úkolem.

Po vyjednání objemu peněz jsme měli půl roku na to, abychom systém dobudovali a spustili. Opět - nesmírně náročná, ale zajímavá a motivující práce. Měla jsem tehdy v týmu samé mladé a čisté lidi, kteří nepočítali hodiny a dávali tomu maximum. Říkala jsem si tehdy, že jsem s nimi chtěla sama omládnout, a nakonec jsem jim tak trochu dělala matku...

Náměstkyně ministra pro místní rozvoj

Když se v srpnu roku 2004 změnila vláda, nový ministr Paroubek mi nabídl místo náměstkyně pro evropskou integraci. Byla jsem tehdy ještě členkou sociální demokracie (od roku 2002 do roku 2006) a v pozici ředitelky odboru evropských fondů jsem měla poměrně dobré výsledky a snad i dobrou profesionální prestiž. Proto se tento postup na vyšší funkci svým způsobem nabízel. Ve funkci náměstkyně jsem měla odpovědnost za evropské fondy jako celek a tím jsem se dostala svým způsobem na samý vrchol v oboru. Setrvala jsem v ní do ledna 2006, kdy jsem po neshodách s ministrem Martínkem odešla.

Tehdy jsem ještě netušila, že můj odchod je provázen velmi nebezpečnou a hlavně nepravdivou pomluvou, že jsem od jednoho z žadatelů dostala úplatek za schválení projektu... Ani fakt, že jsem vůbec u schvalování jakýchkoli projektů nebyla – ani bezprostředně ani vzdáleně – nepomohl odvrátit pozdější účinky oné pro mne nanejvýš urážlivé pomluvy.

Konzultantka pro evropské fondy

Po odchodu z ministerstva jsem vyhrála výběrové řízení na práci v Rusku a Bělorusku - jednalo se o zakázku Evropské komise. Při návratu z poslední mise v Bělorusku v říjnu roku 2006 mě na Ruzyni zatkla policie a obvinila z korupce. Podle obvinění jsem měla ještě ve funkci přijmout 2 miliony Kč za to, že jsem pomohla jistému projektu k penězům z fondů. Tím začala fáze mého života, kterou bych nejraději vymazala, nebo alespoň přeskočila.

Bylo to šílené a absurdní. To obvinění samo mě hluboce uráží - není žádná omluva nebo kompenzace, která by mohla takovou urážku napravit. A přestože mě nakonec soud obvinění zbavil (ovšem až po dlouhých 18 měsících a 33 dnech vazby) s rozhodnutím, že "je nadevší pochybnost, že se trestný čin nestal", ta věc zůstane navždy součástí mého života a já se s ní budu do konce života vyrovnávat.

Dnes se snažím od té věci skutečně odstřihnout a pokud možno o ní i přestat mluvit. Svým dětem jsem slíbila, že s tou hydrou, v kterou se pro nás proměnil náš "právní stát", budu bojovat až do konce. Podala jsem řadu stížností a trestních oznámení na ty, kteří causu dle mého názoru způsobili. A nyní (květen 2009) čekám, co se bude dít a jak zafungují očistné mechanismy. Máte-li zájem o podrobnosti, shromáždila jsem je do sekce Kauza dotace, kde budu také průběžně publikovat novinky.

Začátek nového života

Téměř každá obtíž má ale své kladné stránky. Jednou z kladných dopadů oné prožité hrůzy bylo rozhodnutí jít studovat práva - zjistit, jak to má správně všechno být a v kde v mém případě "udělali soudruzi z NDR chybu..". A tak chodím do školy. Jakkoli jsem již postarší studentka, považuji to za nejlepší rozhodnutí svého života a za důkaz, že nikdy není pozdě svůj život změnit. Věřím tomu, že člověk potřebuje cíl, bez něj tu jen tak vegetuje. Mimochodem: přísahu v Karolinu jsem skládala na den přesně po nástupu do vazby. Ta vzpomínka i jakási symbolika mě nepřestane fascinovat - věděla jsem v tu chvíli, že se odrážím ze dna.

Nechci se donekonečna profilovat jen jako ublížená a poškozená, chci dokázat nové věci, bez oné berličky. Dnes teprve chápu Antoina De Saint-Exupéry píšícího v Citadele o svém znechucení lidmi, kteří "mávají svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě".